Po pacifickém severozápadu USA

 Zase po nějakém čase mě práce zavedla za Velikou louži, tentokrát hlavně k pobřeží Pacifiku v severozápadním rohu USA. Služební cestu do Portlandu jsem obložil návštěvami dalších dvou měst – před konferencí jsem se zastavil u kamaráda v Seattlu a cestou zpátky na jihovýchodě v Atlantě. Žádné cestovní horrory mě tentokrát nepotkaly, ale i tak pár zážitků stálo za napsaní cestovatelského blogu.

Seattle

Jak se v Paříži hledá byt

Jelikož teď zase nastává období, ve kterém poměrně hodně Čechů hledá nějaké bydlení v Paříži, rozhodl jsem se podělit se se svými zážitky z konce minulého roku. Třeba to někomu pomůže nebo to někoho alespoň trochu pobaví. Po dvou vcelku pohodových letech v Cité Internationale Universitaire de Paris jsem překročil maximální povolenou dobu pobytu v téhle cizinecké oáze na jihu Paříže a musel si najít jiné bydlení. Ve většině míst by to nepředstavovalo žádný zvláštní problém, ale francouzské hlavní město je v tomhle ohledu poněkud specifické. Francie je velmi centralizovaná země, kde jsou všechny vládní, podnikatelské i vzdělávací aktivity soustředěny v Paříži, což v tomto městě značně zvyšuje poptávku po bydlení. Převis poptávky nad nabídkou se projevuje v několika pro nájemníky poměrně nepříjemných rysech bytového trhu. Prvním problémem je samozřejmě cena – krize nekrize, každý rok ceny nedostatkových nájmů rostou. Druhým negativním jevem je kvalita bytového fondu. Většina nájemních domů je dost stará a velká poptávka vede k tomu, že majitelé jsou schopni pronajmout za vysokou cenu i hodně zanedbané byty. To je rozhodně moc nemotivuje k investicím do oprav a renovací. S výjimkou několika nedávno postavených budov si například můžete nechat jen zdát o nějaké tepelné nebo protihlukové izolaci, většina starších bytů nemá v oknech ani dvojitá skla, plastová okna pak zní téměř jako sci-fi. A to ještě není to nejhorší – nemálo nabízených bytů je nejenom studených, ale doslova shnilých. 

Kde v Paříži najít ten správný dům?

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 4.

Neděle 13.11.2011 - odpoledne 

Na konci minulé části jsme dorazili do Suzdalu. Na tohle město zapsané i na listině památek Unesco jsem se obzvlášť těšil. Nejen proto, že se jedná o jeden z nejznámějších turistických cílů Ruska, ale i kvůli tomu, že Suzdal byl za minulého režimu tzv. "gorod-pobratim", bratrské město mých rodných Loun. V Lounech často chodívám přes náměstí, které se stále jmenuje Suzdalské, takže se není co divit, že jsem toužil poznat, co je ten Suzdal vlastně zač. Zdá se, že soudruzi z výboru československo-sovětského přátelství byly Lounům příznivě nakloněni, protože partnera jim vybrali zajímavého. Obyvatelstvo Suzdalu čítá něco přes deset tisíc lidí, ale přesto spíš než jako malé město působí jako velká vesnice. Jenže ne jako vesnice obyčejná. V Suzdalu je takové množství kostelů a klášterů, jaké v žádné jiné vesnici rozhodně nenajdete. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kostel je tam každá druhá budova.

Suzdal

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 3.

Noc z pátku na sobotu 11. -12.11.2011

Na konci minulé části ruského vyprávění jsem doběhl na nástupiště Kurského nádraží. A co se dělo dál? Čarovým kódem na jízdence jsem otevřel turniket a nastoupil do vlaku na lince Moskva-Petušky. V ten moment jsem o tom neměl ani ponětí, ale tahle trasa je v Rusku velmi slavná. Spisovatel Venedikt Jerofejev totiž o jedné jízdě tímto vlakem napsal knihu, která se stala kultovním dílem ruské postmoderní literatury. Moskva-Petušky je báseň v próze, která vypráví příběh jednoho intelektuála-notorika, který tímhle příměstským spojem jede za svou milovanou dívkou a během cesty zkonzumuje neuvěřitelné množství alkoholu. Není se co divit, že za komunistů byla kniha zakázaná a vycházela jen v samizdatech, dnes se o ní hovoří jako o bibli všech čtenářů holdujících alkoholu.

Vlaky u Kurského nádraží

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 2.

Čtvrtek 10.11.2011 - večer

Konec prvního dílu vyprávění nás zanechal na večerním Rudém náměstí. Odtud jsme se s Petrou vydali na pozvání ruského kamaráda Saši na koncert, který se měl konat v jedné z budov moskevské Akademie věd. Se Sašou jsme se sešli v metru a od stanice Akademičeskaja jsme pak dostali pěšky až do Fyzikálního ústavu. Na programu byla směsice skladeb Bacha a nějakého moderního jazzového skladatele. Muzikanti hráli dobře, ale po náročném dni hudba trochu uspávala. Hodně nás ale zaujalo zařízení sálu, zejména velmi zvláštní lustr. Jednalo se o značně neobvyklou kombinaci dekorativního a úsporného osvětlení. Ve velkém lustru byly totiž místo obvyklých žárovek použity zářivky. Trochu to ve mně evokovalo Hvězdné války, celé to vypadalo trochu jako stojan na světelné meče Luka Skywalkera – ostatně můžete posoudit sami na přiložené fotografii. Já bych si to domů nedal, ale musím přiznat, že to bylo nepochybně originální.

Koncert v Akademii věd

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 1.

Před cestou

Po delší době mě čekala zase cesta do Ruska. Sedm let po návštěvě Petrohradu se mi opět zachtělo trošky adrenalinu, a tak v listopadu 2011 přišla na řadu návštěva kamarádů v Moskvě. Menší dávky stresového hormonu se mi ale tentokrát dostalo ještě před odletem z Paříže. První úkol zněl jasně - získat ruské vízum. I přes to, že jsem měl od kamaráda Saši "vízovou podporu" přímo na místě, nebylo získání potřebných dokumentů zas až tak snadné. První záludnost spočívala v tom, že pro získání víza je nutné předložit oficiální pozvání. To původně obstarával můj ruský kamarád jako pozvání k sobě domů, ale přes ruské úřady nějak nechtělo projít. Rusové evidentně zrovna netouží po turistech, kteří nemají v plánu se ubytovat v drahém hotelu a utratit spoustu peněz, proto počet lidí, kteří mohou osobní pozvání dostat, je limitovaný. Navíc vyřízení papírů trvá ruské policii neurčitě dlouho.

Kremelská zeď