neděle 10. února 2013

44 hodin v Soulu

Moje cesta do Jižní Koreje vznikla tak trochu jako vedlejší produkt dovolené v Austrálii. Letěl jsem s korejskými aerolinkami a při zpáteční cestě využil možnost udělat si při mezipřistání delší přestávku a zůstal dvě noci v Soulu. I když jsem tím svůj organismus vystavil teplotnímu šoku – v Soulu bylo na začátku listopadu skoro o 25 stupňů méně než v Melbourne – rozhodně to stálo za to. Po Taiwanu v roce 2009 to byla moje druhá návštěva Asie a dost jsem se těšil na to, až poznám další asijskou zemi.


Korejskou kulturu je možné trochu nasát už během cesty letadlem. Jako první na vás samozřejmě zapůsobí korejské letušky v modrozelených uniformách, neuvěřitelně milé a ochotné, jedna k nerozeznání od druhé. Další vjem může zprostředkovat jídlo. Trochu jsem zariskoval a místo neutrálního hovězí si k večeři požádal o korejský bibimbap. Letušku to trochu zarazilo a téměř se mě snažila od mojí volby odradit. Pro Evropana by to prý mohlo být „too spicy“, ale já trval na svém. Dostal jsem tác s několika ingrediencemi a krátkou instruktáž, jak vše smíchat dohromady ve velké misce a nakonec přidat pálivou omáčku z tuby. Doporučila mi kořením raději šetřit a nevymačkat ho tam celou tubu. Bibimbap je v podstatě miska bílé rýže s okurkou, cuketou, houbami a několika dalšími těžko identifikovatelnými druhy zeleniny a hodně pikantní omáčkou. Možná že většině Evropanů to nechutná, ale mě to přišlo celkem zajímavé. Poněkud méně chutná mi přišla polévka ze zelených mořských řas, která byla také součástí menu, ale říkal jsem si, že určitě alespoň podporuje dobré trávení.
 
V rámci kulturní přípravy jsem v letadle také zhlédl jeden korejský film. Jmenoval se „Love Fiction“ a byl trošku zvláštní. Film vyprávěl příběh o mladém spisovateli, který nutně potřeboval milostnou inspiraci pro svůj nový román. Našel si tajemnou milenku, na které nejtajemnější bylo to, že si nevyholovala podpaždí. Mladík o jejich vztahu začal psát knihu, která se stala velmi úspěšnou, jenže podle popisu tajemnou krásku v knize identifikovalo nemálo mužů, kteří se mu po přečtení ozvali. Tím se provalilo, že jeho láska v mladí byla poměrně hodně promiskuitní. Těžko říct, jestli to celé bylo myšleno vážně nebo jako komedie, ale rozhodně šlo o hodně netradiční pojetí a bylo to celkem zábavné. Zaujalo mne také to, že filmové postavy se nechodily modlit do budhistického nebo taoistického chrámu, ale do křesťanského kostela. Až na místě jsem se dozvěděl překvapující fakt, že křesťanství je tam dnes nejrozšířenějším náboženstvím.

Náš Boeing 777 na letišti Soul - Incheon
 
Na letišti Incheon jsme přistávali v úterní podvečer už za tmy. Stanoviště autobusu jedoucího přímo k mému hostelu jsem u terminálu našel až překvapivě snadno, těžším úkolem už ovšem bylo vybrat si místní měnu (wony) z bankomatu. Přepnout automat z asijského písma do angličtiny se mi podařilo ještě celkem bez problémů, pak jsem se ale trošku zacyklil. Korejský bankomat totiž nevypadal vůbec jako ten evropský, spíš to připomínalo něco jako pokladnu s dotekovým displejem. Při asi čtvrtém pokusu se mi nakonec podařilo proklikat se všemi koly otázek a dostat se k penězům. Překvapivě ale štůsek bankovek nevyjel jako u nás z bankomatu ven. Místo toho se otevřel malý poklop, pod kterým byly bankovky narovnané v přihrádce, ze které jsem je musel sám vyndat. Vida, ani elektronika a bankovnictví ještě úplně nepodlehly globalizaci.

Sungkyunkwan

Ubytování jsem měl v hostelu Backpackers Inside u univerzity Sungkyunkwan. Oproti australským hostelům byl tenhle minimálně dvakrát levnější, ale i kvalita byla viditelně horší. Pokoj i kuchyňka ještě celkem ušly, ale mít v koupelně sprchu, z které proud vody dopadá téměř přímo na záchodovou mísu nebylo moc ideální. Ale já jsem na koupelny trochu přecitlivělý, možná že v Asii je to tak normální. Tenhle hostel měl na internetu jedno z nejlepších hodnocení, takže v ostatních to mohlo být ještě horší. Dalším kamenem úrazu byly proklatě nízké dveře. Jednou ráno jsem na to zapomněl a podařilo se mi dát si o jejich rám takovou ránu do hlavy, že jsem vážně uvažoval o tom, jestli místo památek nemám radši jít navštívit lékaře – boule z toho byla opravdu pěkná.

Pouliční prodej hlavonožců

Jak samotný hostel nestál za nic, tak jeho umístění bylo výborné. Čtvrť Hyehwadong večer opravdu žila, v ulicích bylo plno mladých lidí a také kaváren a restaurací. Plno z nich nabízelo jídla v japonském stylu, já si ale na večeři celkem náhodně vybral jednu z těch, které vypadaly tradičně korejsky. Bohužel ta moje byla korejská až moc a anglicky nikdo z personálu neuměl. Objednal jsem si tedy jídlo podle obrázku v menu. Bylo to opravdu smažené kuřecí maso, jak jsem předpokládal, jediná potíž byla v tom, že ho bylo tolik, že to zřejmě bylo z celého kuřete a plánováno pro víc strávníků. Nevím, jak se Korejci dívají na nedojídání jídla, ale přestože mi chutnalo a snažil jsem se bojovat, spořádat se to prostě nedalo.

Druhý den ráno jsem se vydal do centra města. Prohlídku jsem chtěl začít v nejznámějším paláci Gyeongbokgung. Na cestu jsem se zeptal v recepci a protože metro tam nejelo přímo, poradili mi rychlejší cestu autobusem. Správné číslo autobusu jsem nedaleko hostelu rychle našel a pln turistického nadšení nastoupil. Nadšení mě ale rychle přešlo, když jsem zjistil, že očekávaná čtvrtá zastávka se vůbec nejmenuje tak, jak by měla (zastávky měly i anglická jména), a u paláce nebyla ani zastávka pátá. To už mi došlo, že jsem asi netrefil správný směr a vystoupil. Naštěstí tam zrovna byla i zastávka metra, které bylo pro cizince na použití přece jen o dost snazší. Dostal jsem se sice autobusem už dost mimo, ale s dvěma přestupy jsem do paláce nakonec dorazil. Pak už jsem autobusy neriskoval a radši jezdil už jen metrem.

Palác Gyeongbokgung

Královský palác Gyeongbokgung je asi nejznámější památkou v Soulu. Je to taková klasická asijská „pagodová“ architektura se střechami ve tvaru připomínajícím klobouk. Mám takový styl rád, ale tenhle palácový komplex působil tak nějak prázdně a opuštěně. Až během prohlídky nám průvodkyně vysvětlila, že během 20. století zničili většinu paláce Japonci a teď se vše postupně rekonstruuje. Musím se přiznat, že předtím jsem vůbec netušil, jaká mezi Korejci a Japonci panuje nevraživost. Obě země jsou teď hodně prozápadně orientované, nedávno spolu také pořádaly mistrovství světa ve fotbale, takže na první pohled vypadají, že k sobě mají přátelský vztah. Realita je ale jiná. Číňany Korejci asi taky moc nemusí, ale když by si měli vybrat mezi Čínou a Japonskem, nejspíš by si raději zvolili Čínu. Když se jich zeptáte, jakou zemi tedy považují za přátelskou, dlouho se zamyslí a pak řeknou USA. Americká popkultura je pro ně „cool“ a Američané také byli jejich spojenci v korejské válce. Naopak američtí vojáci, kterých je v Jižní Koreji stále dost, tam moc dobrou pověst nemají. Zajímavý je taky pohled na znovusjednocení Koreje. Většina Korejců vám řekne, že oni by si sjednocení přáli, protože Korea je jenom jedna (oni o sobě nikdy neřeknou, že jsou Jižní, říkají prostě jen Korea). Ale prý je to teď nereálné, protože kromě nich si to vlastně nikdo nepřeje. Japonsko a Čína si nepřejí mít v Asii silnějšího protihráče – sjednocená Korea by měla kolem 70 miliónů obyvatel. A pro USA je rozdělená Korea dobrý business, protože trvalé ohrožení ze severu vede k velkým nákupům od amerických zbrojovek.

Sídlo korejského prezidenta

Hned vedle starého královského paláce stojí prezidentský palác, tzv. Modrý dům. Ten ale navštívit nelze, ba se k němu nejde ani přiblížit, jak vás hned upozorní uniformovaní strážní. Na zemi je namalovaná čára, která vymezuje, kam ještě můžete jít a kde se může fotit. Fotky jsou ale pěkné i zpoza čáry, protože hned za sídlem prezidenta se majestátně tyčí korejská národní hora Bukhansan, která je velmi fotogenická. Pak jsem se ještě vrátil do Gyeongbokgungu zhlédnout výměnu stráží, což je taková malá show pro turisty s asi třicítkou účinkujících.

Výměna stráží u královského paláce

Oběd jsem si domluvil předem přes Couchsurfing. Tenhle server jsem začal používat pár týdnů před cestou a doufal, že přes něj seženu nocleh v Austrálii nebo právě tady v Koreji. Po čase jsem ale zjistil, že pro kluka je dost těžké takhle něco najít (pro holky to asi funguje líp). Z Austrálie mi neodpovídal téměř nikdo, a když už ano, tak pak vyšlo najevo, že bydlí někde ve squatu nebo jiná podobná šílenost. V Koreji to bylo trochu nadějnější, ale nakonec mi jen jedna Korejka nabídla, že mě trochu provede centrem města a zajdeme někam na oběd. Takže v tomhle případě to byl spíš „lunchsurfing“, ale i tak to bylo zajímavé.

Insadong

Šli jsme do čtvrti Insadong, která je nedaleko od paláce. Hlavní ulice Insadong-gil je taková pěší zóna lemovaná spoustou malých krámků a stánků pouličních prodejců. Měla by to být taková tradiční korejská ulice a výstavní skříň pro turisty. V poslední době ji ale dost ovládla laciná komerce pro turisty, většina nabízených suvenýrů je zřejmě „Made in China“. Ale než jsem si tohle všechno stačil sám uvědomit, světe div se, zastavil mě štáb místní televize a začali se mě točit a ptát se, co si o té komercializaci jako zahraniční turista myslím. Byl jsem z toho nejdřív trochu vedle, protože jednak neposkytuji televizní interview příliš často a druhak jsem byl v jejich zemi teprve pár hodin, takže jsem neměl moc času si na všechno udělat názor. Hlavně jsem ale ani netušil, jak má taková správná tradiční korejská ulice vlastně vypadat. Tak jsem jim jen odsouhlasil, že to je smutné a utěšil je, že tenhle problém s kýčovitými suvenýry z Číny je prostě všude po světě.

Na oběd jsme s mojí korejskou průvodkyní Narou zašli do malé restaurace v jedné z postranních uliček. Prý byla v dost původním stylu a mimo tradiční kuchyně nabízela i toalety s tradiční výzdobou – bylo to opravdu pěkné :-) Nara se mě hned ptala, co chci ochutnat, jenže já o korejské kuchyni nevěděl zhola nic, takže jsem to nechal na ní. Byla z toho trochu překvapená, protože prý zatím všichni její hosté z Couchsurfingu místní speciality znali, zatímco já nikdy předtím v korejské restauraci nebyl. Na stole se postupně začalo objevovat plno malých talířků se specialitami nezapamatovatelných názvů. V hlavě mi utkvělo hlavně tofu na nejrůznější způsoby a pak kimči, místní klasika z kvašeného zelí a bílých ředkviček a nevím z čeho ještě, s velmi speciálním kořením. Kimči je tak populární, že se podává jako příloha asi úplně ke všemu. Korejská kuchyně je dost jiná než ostatní asijské. Je také hodně pálivá, ale tak jakoby kysele pálivá. Slovy se těžko popisuje, ale určitě doporučuji ochutnat. Za pozornost také stálo to, že Korejci nepoužívají k jídlu hůlky ze dřeva, ale z oceli.

Menu v korejské restauraci

S Narou jsem se bavil hlavně o způsobu života v jejich zemi. Ač mně se na první pohled zdál místní život zajímavý, Naře se v Soulu tolik nelíbilo. Říkala, že místní v podstatě neznají nic jiného než práci. V sobotu se pracuje pravidelně a dost často i v neděli. Dovolenou máte na papíře, ale pokud vám ji šéf nepodepíše, prostě si ji vzít nemůžete. Tvrdým pracovním režimem je nejvíc známá hlavně největší místní firma, Samsung. Ona prý ze Soulu utíká, kdy jen to jde. Studuje čínštinu a život v Číně ji přijde daleko uvolněnější. Nejradši by prý šla ale někam do Evropy. Pak jsem si ještě šokoval tím, že nevím, kdo je to Psy, nejslavnější korejský zpěvák všech dob. Písničku jsem podle melodie sice znal, ale její jméno ani jméno zpěváka ne, takže se na mě provalila základní gagnam neznalost. Po návratu domů jsem si to musel dostudovat :) Po obědě jsme si ještě dali kávu v jednom z místních řetězců à la Starbucks a rozloučili se.

Vesnice Buckchon Hanok
 
Mým dalším cílem byl Buckchon Hanok, jakýsi skanzen 600 let staré vesnice uprostřed rušného města. Soul je jinak moderní velkoměsto se širokými ulicemi, vysokými mrakodrapy a hustým provozem, ale tahle oblast na kopci v severní části města nabízí kouzelné úzké uličky se starobylou atmosférou. Přišlo mi to jako daleko autentičtější zážitek než uspěchaný Insedong. V jednom z domů na vrcholu kopce byla i malá soukromá rozhledna, ve které paní, zřejmě majitelka, hovořící pouze korejsky, nabízela k výhledům na město přes dřevěné střechy starých domků i občerstvení. Když jsme scházel dolů zpátky do centra města a chtěl někde vyhodit kelímek od kávy, uvědomil jsem si, že ho není kam vyhodit. Korejci zřejmě zatím ještě nevymysleli odpadkový koš – v téhle turistické oblasti prostě nebyl ani jediný. Nevím, jestli je to obrana proti teroristům nebo nějaká kulturní tradice, ale rozhodně je to hodně nepraktické.

Domy v Buckchon Hanok

Další oblastí města, kterou jsem procházel, se jmenovala Myeong-dong. Místo vstupní prohlídky jsem tu hned na začátku musel absolvovat další interview. Tentokrát to nebyla televize, ale dvě studentky, které dostaly za úkol udělat rozhovor v angličtině s cizincem. Bylo to hodně veselé. Holky byly z cizince viditelně nervózní. Jedna si mě nahrávala na mobil a druhá se ptala otázky podle nějakého scénáře, který měla napsaný na papíře. Anglicky mluví někteří Korejci překvapivě dobře, nejspíš jsou v angličtině díky blízkému vztahu k USA mezi Asiaty nejlepší, a tyhle studentky ji taky zvládaly velmi dobře. Řekl bych, že určitě lépe než francouzští studenti, i když svým jazykovým schopnostem samy moc nevěřily. Nejdřív se zeptaly, kde bydlím a když jsem řekl, že v Paříži, tak z toho málem obě zkolabovaly. Pak se ptaly, co už jsem v Koreji viděl a proč jsem do Koreje přijel a jaká místa mimo Soul bych ještě chtěl navštívit. Když jsem jim řekl, že jsem v Koreji vlastně jen náhodou díky mezipřistání na cestě z Austrálie do Evropy, byly z toho trochu zklamané, protože jim to do toho scénáře moc nepasovalo. Pak byly překvapené, že jsem vůbec nebyl na soulské televizní věži a ani nevěděl, že se tam dá jít. Další otázka směřovala na místní alkohol makgeoli. Když jsem jim řekl, že jsem ho ještě neochutnal, dokonce o něm ani neslyšel, hned mi napsaly na papír jeho název v korejštině s tím, že si to určitě musím koupit a ten papír se mi bude hodit. Až budu v obchodě, mám ho prý ukázat prodavači. Tak jsem poděkoval, ještě jim pro důkaz zapózoval na fotografii a vydal se dál svou cestou. Jen co jsem se otočil, slyšel jsem, jak holky úplně propadly euforii – po úspěšném rozhovoru začaly jásat, jako kdyby jejich fotbalový tým právě vstřelil gól. Zřejmě je pro ně rozhovor s Evropanem opravdu nevšední zážitek.

Lampiónové sochy na vodním kanálu

Pak jsem pokračoval dál k vodnímu kanálu, podél kterého byla v tu dobu zrovna výstava osvětlených soch, znázorňujících různá místní řemesla. Tam se se mnou dal do řeči další Korejec. Nejdřív se se mnou vyfotil a pak mi povídal, jak rád by se vydal do Evropy. O Česku a Praze už slyšel a hned dodal, že by také rád navštívil Anglii, Belgii, Bulharsko, Dánsko atd., v podstatě mi v ten moment podle abecedy vyjmenoval skoro celou Evropskou unii. Opravdu jsem se musel smát. Čtvrť kolem kanálu byla po setmění velmi živá, ale dostal jsem radu, že jestli chci vidět opravdu rušný večerní život, mám se jet podívat k univerzitě Hongik, tam to prý opravdu žije a je tam plno cizinců. Tak jsem poslechl a metrem jsem tam vyrazil.

Pouliční muzikanti v okolí univerzity Hongik

Když jsem dorazil k Hongiku, bylo už kolem deváté večer a v ulicích to doopravdy kypělo životem. Ulice plnily davy mladých lidí a po stranách je lemovaly převážně bary, restaurace a obchody s oblečením. Na několika místech hráli studentské kapely a kolem každé z nich byl velký chumel posluchačů. Lidé v ulicích mi jako cizinci zrovna nepřišli, evropského vzezření jsem jich potkal jen pár, ale zřejmě tam bylo dost studentů z ostatních asijských zemí. Jen jsem je nebyl schopen rozpoznat. Zajímavé bylo sledovat i styl oblékání mladých Korejek. Předem bych čekal, že budou nosit spíš něco usedlého, ale opak byl pravdou – tolik odvážných krátkých sukének a punčoch s nejrůznějšími vzory u nás člověk na podzim rozhodně nepotká.


Kopie pražské staroměstské radnice v Soulu

Nejzajímavější objev jsem udělal v jedné z postranních ulic. Asi by mě tam nic nepřekvapilo víc než to, že jsem tam našel budovu, která byla věrnou kopií pražské staroměstské radnice. Bylo to opravdu dokonalé, včetně orloje se smrtkou a téměř ve skutečné velikosti. Uvnitř byla česká restaurace „Castle Praha“, podle cen na vystaveném menu dost luxusní, a zřejmě i jakési české kulturní centrum. Neměl jsem moc času tohle místo blíž zkoumat, poněvadž spíš než řízek s plzeňským jsem chtěl ochutnat ještě něco místního, takže jsem udělal jen pár fotek a zase zamířil dál. Ale byl to další důkaz toho, že Česko (Korejci říkají „Čeko“) tady má dobrý zvuk. Možná lepší, než si zaslouží.

Korejské BBQ

K večeři jsem si vybral další místní klasiku, tzv. Korejské BBQ – bulgogi. V restauraci byl na každém stole plynový gril, na kterém si maso každý mohl sám opékat. Vše bylo samozřejmě opět pikantní a jako přílohy mi servírovali nejrůznější zeleninové talířky, mezi kterými nemohlo chybět tradiční kimči. Ochutnal jsem i místní pivo Cass. Bylo sice trochu vodové, ale žízeň po pálivém jídle hasilo dobře. Zase jsem si užíval pozorný asijský servis. V celé restauraci jsem byl jediný Evropan a číšnici středního věku dělala návštěva z daleka upřímnou radost. Mluvila velmi solidně anglicky a když se dozvěděla, že jsem Čech, hned mi hlásila, že „Čeko“ samozřejmě zná a při svém výletě do Evropy nevynechala Prahu. Zajímavý byl i odchod z restaurace. Platilo se na kase u východu a po zaplacení se hostům dostávalo speciálního bonusu v podobě postříkání pohlcovačem zápachu. Přišlo mi to dost zvláštní, ale jelikož se v korejských restauracích většinou kouří a tady byl navíc ještě odér opékaného masa, musel jsem uznat, že svou logiku to má.

V areálu paláce Changdeokgung

Poslední den ráno už mi nezbývalo moc času, protože na letišti v Incheonu jsem musel být už kolem poledne. Ráno jsem ještě zaběhl si rychle prohlédnout palác Changdeokgung, který se nacházel nedaleko mého ubytování a byl hodně podobný tomu, který jsem viděl předešlý den. Jen turistů tam ráno bylo o poznání méně. A pak už jsem stihl jen rychlý nákup. V supermarketu jsem moc chtěl koupit makgeoli, které mi bylo tak doporučováno. Bohužel jsem však někde ztratil ten lísteček s jeho korejským názvem a v obchodě zrovna nebyl nikdo, kdo by uměl anglicky, takže jsem ho musel hledat naslepo. Z korejského písma jsem byl schopný poznat jen čísla, proto jsem se mohl řídit jen podle vyznačeného obsahu alkoholu. K mé smůle jsem ale netušil, kolik alkoholu může takové makgeoli obsahovat. Nakonec jsem si koupil tři lahvičky čiré tekutiny označené výmluvným 19.8%. Až po návratu do Paříže jsem zjistil, že se nejednalo o makgeoli, ale o pálenku sodžu. Ale ta je prý také tradiční, tak jsem snad o tolik nepřišel. Třeba ještě někdy dostanu příležitost makgeoli v Koreji ochutnat. V téhle zemi je toho určitě k vidění víc než jen hlavní město. A to ani nemluvím o tom, jak odlišná musí být Korea severní... Takže příště!

Láhev soju - není snadné poznat, o jaký alkohol se jedná :)

4 komentáře:

  1. Ale v Jižní Koreji teď mají prezidentku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tenkrát (listopad 2012) byl ještě prezident ;-)

      Vymazat
  2. Strašně zajímavý článek! Tam bych se jefnou chtěla podívat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě doporučuji, stojí to za to :)

      Vymazat